verze pro tisk

Slavnosti svobody: 65 let od osvobození Plzně

8. květen 2010

První květnové dny vrátily Plzeň a okolí o 65 let zpět . Ulicemi se opět proháněly americké jeepy, vojáci se zdravili s lidmi, hrál se jazz a na náměstí se tančilo. Slavnosti svobody se v Plzni konají od roku 1990. Letošní kulaté výročí bylo ale v mnoha směrech výjimečné.

Convoy of Liberty zahájil přelet stíhaček

Po 65 letech se do Plzně vrátil legendární tank M4 Sherman, který byl hlavním tahounem pozemních operací na západní frontě. K vidění byl v historickém vojenském kempu 16. obrněné divize ve Štruncových sadech a objevil se také v koloně historických vozidel „Convoy of Liberty“, které se letos zúčastnil mimořádně velký počet nejrůznější historické vojenské techniky z celé Evropy.

Kolonu vojenských vozidel, která každoročně projíždí Klatovskou třídou, letos pozdravily stíhačky JAS-39 Gripen, jež nad hlavami diváků prolétly přesně v 11.21 hodin. Po celou dobu kolony kroužil nad Plzní také historický letoun Piper.

V čele konvoje jeli američtí a belgičtí veteráni, mimo jiné Earl Ingram, Erik Peterson nebo Marion Kirkham. Historická vozidla následovala moderní technika americké armády – k vidění byly například obrněné transportéry Stryker nebo kolová vozidla Hummer. Konvoj uzavřela česká armáda, která zde mj. představila obrněné transportéry Pandur.

Beseda s veterány

Kdo by se nechtěl setkat s muži, kteří 6. května 1945 osvobodili Plzeň? Alespoň na chvíli jim pohledět do očí, potřást si s nimi rukou a odnést si na památku jejich podpis. O autogramiádu, která proběhal v neděli 2. května na náměstí Republiky, byl opravdu velký zájem a chvílemi se zdálo, že dav snad veterány umačká. Stejný zájem vyvolala i beseda s veterány naplánovaná na úterý 4. května.

Americké centrum, 16.20 hodin. Beseda začíná za 40 minut, ale nedočkaví lidé se již nyní tísní v malém prostoru v přízemí Amerického centra. Konferenční místnost je ihned po otevření plná. Není kam si sednout, natož kam si stoupnout. Proč nebyl vybrán jiný prostor? Radnice nebo Měšťanská beseda, ptají se lidé a vzpomínají na to, že stejný problém provázel setkání s veterány již minulý rok. Pak přichází zpráva, že beseda se přesouvá do obřadního sálu na radnici. Tak úprkem rychle tam.

Lidé bez problémů zaplnili i tento sál. A pak konečně přicházejí veteráni. Jako první Earl Ingram. Sál tleská. A pak další – Erik Peterson, Marion Kirkham, Karl Linquist, Stephen Mason a mnozí další. Lidé chtějí jejich fotku, podpis. Vzrušení v sále je veliké a trvá hodnou chvíli, než může diskuse začít.

Co vojáci jedli a kde byli?

Na co se lidé ptají? Zajímá je hlavně, zda některý z veteránů nebyl v jejich městě, v jejich vesničce. A tak se dozvídáme, že Earl Ingram, člen 2. pěší divize, hlídal demarkační linii v obci Křiše na Rokycansku. „S Rusy jsem se tam setkal dvakrát,“ vzpomíná Ingram a přidává několik veselých historek. Humor veteránům skutečně nechybí. „Víte, my tankisti jsme byli odveleni do malých vesniček za Plzeň a s plzeňskými děvčaty se veselili vojáci z pěší divize,“ říká Erik Peterson, člen 16. obrněné divize, a obrací se k Earlovi Ingramovi.

Malého chlapce z publika naopak zajímá, co vojáci během války jedli. Earl Ingram zavzpomínal na krabičky, v nichž bylo vojákům dodáváno hotové jídlo. Ke snídani jedli většinou vajíčka a nějakou šunku, dostávali sušené chlebové kostky, v konzervách bývalo i maso a sušené mléko. V době, kdy byli v obležení, někdy pocítili hlad. „Ale nikdy jsme si nestěžovali,“ říká Ingram.

Erik Peterson zavzpomínal, jaká lahoda byla napít se po letech války opravdového mléka. „Jednou jsem ve Francii viděl, jak ženou krávy. Měl jsem v kapse krabičku od cigaret, i když jsem nekouřil, tak jsem cigarety vysypal a poprosil jsem svojí školskou francouzštinou farmáře, zda by mi nenadojil trochu mléka. To bylo úžasné,“ vypráví Peterson.

Nejlepší vzpomínka na Plzeň a vojenské lásky

A jaká je jejich nejhezčí vzpomínka na Plzeň? Dva z veteránů vzpomínají na svoji lásku. Příběh Stephena Masona je skoro pohádkový. „Šel jsem tak jednou s kamarádem Jablonského ulicí a uviděl jsem tam kráčet dívku, měla světlé šortky a halenku a vedla kolo. Řekl jsem svému kamarádovi, že je moc pěkná. On mi ale řekl, prosím tě, takových je tady spoustu. Pomyslel jsem si, že cesty boží jsou nevyzpytatelné.“ Stephen Mason se po několika dnech s tou dívkou seznámil. Musel se ale vrátit do USA, aby dostudoval. Po celé tři roky si psali. „Moje sestra byla návrhářka a udělala pro mě krásné svatební šaty. Přijel jsem pak do Prahy a zavolal té dívce, že se u ní zastavím. Bylo to tak trochu překvapení,“ vypráví Mason. Svatbu měli v katedrále sv. Bartoloměje v roce 1948. Stephen Mason nakonec svou ženu představil – seděla totiž v publiku.

Svoji lásku si v Čechách našel i Karl Linquist. „Byla to taková nevinná dívenka,“ vypráví. „Vrátil jsem se pak do USA, a když jsem viděl ten spěch a ruch ve své zemi, říkal jsem si, že ji přece nemůžu vytrhnout z jejího života a přivést ji sem. Dodnes se ptám sám sebe, zda jsem se rozhodl správně,“ říká. Nakonec se po letech opět setkali. Psal se rok 1982 a Karl Liquist byl na návštěvě v Rakousku. Nasedl do vlaku a i přes komunistický režim se mu podařilo přejet hranice. Vrátil se zpět do malé vesničky Křemže. Našel dům, kde tehdy dívka bydlela, a stál za vysokým plotem. Slyšel, jak za ním někdo chodí. „Jen tak jsem řekl Marie. A na druhé straně se ozvalo Karl. Šli jsme spolu na procházku a celou dobu jsme si povídali, jako kdyby to bylo včera, co jsem odešel,“ vzpomíná.

A jaká je nejhezčí vzpomínka Erika Petersona? „Byl večer 6. května 1945, byli jsme s tanky u nějaké vesničky a velitel nám řekl, že můžeme spát bez bot. No to bylo skvělé, protože jsme v botách museli spát po celou válku. Ráno jsem se probudil a viděl jsem zástupy žen, byla jich tam snad stovka, jak nám přinášejí snídani – kávu, mléko, vejce, šunku,“ vzpomíná Peterson.

Marion Kirkham, který za války působil jako letec navigátor, v Plzni nepobýval, ale přijel uctít památku svého mladšího bratra Virgila Kirkhama, jenž byl hloubkovým letcem. Virgil padl 30. dubna 1945 u trhanovského zámku nedaleko Domažlic, když se střetl s německým konvojem. Byl posledním americkým pilotem, který během druhé světové války zahynul na evropské frontě. Jeho památku dodnes připomíná malý pomníček – a jak zaznělo z publika stále k němu chodí lidé vzpomínat.

Díky, Ameriko!

Oslavy 65. výročí osvobození skončily symbolicky 6. května, tedy v den, kdy do Plzně přijeli první američtí vojáci. Dopoledne proběhl pietní akt u pamětních desek schodiště radnice. V pravé poledne byla sloužena slavnostní bohoslužba v katedrále sv. Bartoloměje. Poděkování bojovníkům za svobodu a modlitby zazněly v anglickém, českém i francouzském jazyce. „Poděkujme všem, co bojovali za svobodu. Američtí vojáci nemuseli do evropské války, které pro ně byla vzdálená, ale mohli doma žít klidný život. Je třeba pořád připomínat, co znamená svoboda,“ zaznělo od oltáře.

Odpoledne proběhl vzpomínkový akt „Díky, Ameriko!“ na Americké třídě. „Plzeňáci se stali na dlouhá léta obětí historické křivdy, kdy jim totalitní režim znemožňoval svobodně oslavovat osvobození jejich města i regionu americkou armádou. Jsem velmi potěšen tím, že už 20 let mohou obyvatelé tohoto města svobodně oslavovat konec války se svými americkými osvoboditeli. Nesmíme ale rezignovat na obranu svobody před novými nebezpečími,“ řekl ve svém projevu prezident Václav Klaus.

Za americké veterány promluvil Earl Ingram, který Plzeňanům poděkoval za vřelé přijetí. „Jsme rádi, že tady můžeme být s vámi. Přejeme vám vše dobré, dlouhý život, prosperitu a přetrvávající svobodu,“ řekl Ingram.

Zobrazeno: 4381x

Sdílet

Reklama

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.5 hvězdiček/ Hodnoceno: 8x

Vložit komentář

Jméno:
E-mail:

Komentáře

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval!